Historie MENARKI

5.11.2014 | Ze života projektu | Komentáře: 0

historie menarki

Psal se rok 1995 – tý jo, to už je fakt dávno. Bylo mi dvacet. V těch letech jsem byla ten typ ženy, která absolutně odmítala představu sexu při menstruaci. Měla jsem přítele (shodou okolností se stal i mým mužem), který pracoval v Praze a já studovala v Olomouci. Potkávali jsme se vždy v pátek večer a v neděli jsme se zase loučili. Bylo to pěkné období. On měl adrenalinovou práci a já plnou hlavu anatomie a zkoušek. Oba jsem se na sebe těšili. Co naplat necelé dva dny,  není moc času na návštěvy, kamarády a budování vztahu. Prostě minimálně jednou za měsíc jsem měla krámy (tenkrát jsem to tak říkala). No a když se blížil večer s takovou tou pěknou, téměř romantickou náladou, už jsem věděla, že všechno bude blbě.

Jako každá holka jsem se těšila na příjemné chvíle.  Ale v těchto dnech jsem byla naštvaná, bolelo mě břicho, byla jsem oteklá atd. . K tomu všemu jsem si myslela, že je to špatně, že jsem naštvaná. Že přeci nemůžubýt naštvaná, když přijel domů a může nám spolu být tak prima.

Přítel si zas myslel, že jsem naštvaná na něj a furt dokola pátral po tom, co udělal špatně atd. …co naplat celý večer stál na konec za prd. A naštvaní jsme byli oba, já asi z bouře hormonů a procesů ve mě, které mě obtěžovaly, omezovaly a hlavně jsem se jejich projevy snažila potlačit. Přítel pak měl náladu na nic také ze sebe, že tomu nerozuměl, nemohl mi pomoci, stejně nic nepomáhalo. Když si na tu dobu dnes vzpomenu, musím se usmát nad tím, jak moc jsme to řešili. Tak moc jsme se měli rádi. Já jeho, že jsem potlačovala své emoce. On mě tak moc miloval, že mi nedal pokoj, poletoval okolo mne a furt dorážel s tímto a tamtím, jen aby mě nic nebolelo, nic nenaštvalo… Což mě štvalo ze všeho nejvíce. Prostě začarovanej kruh.

Jako samozvaný psycholog jsem se jala tedy iniciativy, bylo mi jasné, že se svými změnami v době menstruace nic nenadělám. Že je musím přijmout, ale také, že mi nemohou kazit víkend s přítelem. Že už mu nechci říkat, že už zase mám krámy. A tak se zrodily Menstrační náušnice. Byly zcela provizorní, ale již v té době obsahovaly současnou rudou kapku. Tenkrát jsem je prvně nasadila a řekla příteli: “To jsou menstruační náušnice. Budu je nosit již ve dnech těsně před a během menstruace. Chci, abys to věděl, a abych mohla být přecitlivělá, jak budu potřebovat, abych se nesnažila přetvařovat.  Od tebe očekávám, že si mé případné výlevy nebudeš brát osobně, že to prostě necháš být a budeme si užívat společného času, jak to jen půjde.”

A co se nestalo. Od onoho dne bylo vše jinak. Když je uviděl, jen se usmál. Nechal vše v klidu proběhnout, mé brblání na všechno (kterému jsem se v těchto dnech neubránila a hlavně už ani bránit nemusela) nechtěl hned vše řešit za mě a pomáhat mi. Dal mi prostor se vykecat. Vzal mě kolem ramen, pustil třeba film a mnohý večer se postupně změnil v krásně romantický, plný tělesné blízkosti a citu.

Do dnes vděčíme oba náušnicím, že tu byly a že dnes tu mohou být i pro ostatní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *